Muži a jejich vztahy k ženám v kalhotách
Když v roce 1908 přivezl cestovatel Frič do Prahy indiána Čerwuiše, tak se prý babky na ulici křižovaly akřičely “čert, čert přišel na zem, spas se, kdo můžeš!”. O pár let později, letos v březnu tomu bylo přesně stolet, uviděly české země první ženu v kalhotách. Dobový tisk píše, že na takové ženy v Liberci a Olomouci lidépo křikovali a nejmírnější nadávka byla “fuj!”. Na Zakarpatské Ukrajině prý jednu ztloukli, a což teprve Budapešť či Petrohrad, tam ženu v kalhotách nepustili do divadla. V konzervativních Drážďanech si na tyženské v kalhotách dokonce odhlasovali zákon.
Je jasné, že jisté babky (a dědci) to mají prostě těžké. I dnes. Sice ve svých prapodivných knihovnách opatrují Jiráskovy zkazky o kněžně Libuši či knihy o mocné Marii Terezii a na předním místě mají Boženu Němcovou, ale ženy v managementu jim vadí. Sice jim nevadí pošťačky, kuchařky, učitelky, bachařky,prostitutky, dojičky, drátenice, zpěvačky, a dokonce ani barmanky, ale vadí jim političky, a hlavně manažerky. To je něco. Snad bych dokázal pochopit, kdyby si mysleli, že žena nesmí pracovat vůbec (konzervativní hodnota, jak jinak), ale proč je, z jejich snad jinak tolerantního pohledu vyčleněn politický či firemní management, mi prostě uchází.
Tak jako se naši předkové dívali na ty dámy v kalhotách, tak se dnes stále řada mužů dívá na to, když ženy začnou dělat kariéru, na ženy manažerky. Přitom názor, že by ženy neměly řídit, má asi takové opodstatnění, jakože by neměly nosit ty kalhoty.Kdysi jsem slyšel od jednoho zasloužilého českého vědce sdělení, že žena nemůže být dobrou výzkumnicí, protože na to není správně fyziognomicky vybavena. Když jsem se s údivem otázal, jak je to možné, tak s vševědoucím úsměvem mariášníka, který právě vytrumfoval protivníky, odvětil, že proto, že se ženská nemůže vyčurat do umyvadla… Zmohl jsem se na otázku celou větou “proč se musí výzkumník umět vyčurat do umyvadla?”. Vynesl červenou sedmu na konec: proto, že výzkumník nemůže odejít od pokusu.
Naštěstí si ženy s těmi důvody, proč něco nemohou dělat, hlavu moc nelámou a jdou si za svým. Podívejme setřeba na to, kdo dnes studuje. Český statistický úřad (ČSÚ) má statistiky k roku 2008, to je skoro jako dnes: v kategorii nad 30 let “něco” studuje o 20 procent více žen než mužů. Hmm. Denní studium na vysokých školách na sto mužů navštěvuje 124 žen. Babka namítne, že je to jistě proto, aby se řádně připravily namateřství, ale sama tomu už moc nevěří. V sociálních vědách (dle žargonu ČSÚ) studuje 62 procent žen. Ano, technické univerzity studuje více mužů. Z devíti státních univerzit navštěvuje více mužů jen ČVUT, VUT Brno a VŠB v Ostravě. V těch ostatních studuje více žen. Chcete číslo? V Čechách studuje dvě stě šestnáct tisíc žen — je jich skoro o čtyřicet tisíc víc než studentů. To už se nedá přejít vtípkem u mariáše.
Prostě vzdělaných žen začíná být více než vzdělaných mužů a mají obrovskou konkurenční výhodu, že podle výzkumů dělají stejnou práci za míň peněz. Ty výzkumy to interpretují tak, že ženy jsou “nedoceněny”. Když se na to ale podíváte obrácenou optikou, tak se zdá, že muži jsou přepláceni a tak jsou ženy proto ekonomičtější a efektivnější. Jsme-li národem s extrémní zálibou ve slevách, tak se to musí nutně projevit i v této oblasti.
Panické články z amerických a britských médií o “zániku světa mužů” u nás mohou sice stále ještě vzbuzovat pobavení, ale když se podíváte na ty naše statistiky, na to, jak raketově rostou podíly žen v řídicích funkcích,tak je opravdu těžké nevěřit, že nevstupujeme do éry žen.
Martin Vosecký
listopad 2011
Comments