“Pojistkou na blbost” jsou vaši lidé. Jestliže vám tato pojistka nefunguje, je to váš problém, ne pojišťovny
Dávným snem spousty manažerů je, aby ve chvíli, kdy něco udělají špatně, a ono se jim to vrátí zpátky, se vše těsně před dopadem trestající boží ruky zastavilo, zazněly nebeské trouby a hluboký hlas začal předčítat nekonečný seznam důvodů, proč za to dotyčný nešťastník nemůže. A že si toto musí neúprosná spravedlnost uvědomit a udeřit s veškerou razancí tam, kde je to potřebné a nutné, tedy jinde.
V jedné firmě prý mají speciální tabulku — když se něco nepovede, tak na ni pan ředitel klikne a hned ví, kdo za to může. Jenže to ho dlouhodobě stejně nezachrání, protože je prostě spravedlivé, že odneseme chyby svých podřízených. Právě podřízení jsou totiž ta “pojistka na blbost” a jestliže vám tato pojistka nefunguje, tak je to prostě váš problém. Proč si tedy manažeři neumějí najít správné lidi? A z jakého důvodu si to nechtějí připustit? Odpověď je, že oni to totiž nevědí. Proč? Protože je to nikdo nenaučil…
Jeden můj klient kdysi spojil dvě známé věci dohromady a přišel na třetí.
Tedy první známá věc: Prvotřídní manažeři si vybírají prvotřídní podřízené, a ti druhořadí se obklopují lidmi třetí a nižší jakosti.
Druhý výrok spočíval v tom, že v devadesátých letech sem západní investoři, až na určité výjimky, neposílali žádné vynikající manažery, takže můj klient z toho odvodil, že dnešní úroveň českých manažerů je v nejlepším případě třetí liga.
Věřím, že se musíme vzdělat, protože v dnešní nevědomosti tkví příčina našich problémů. Pro ilustraci můžeme použít starý dobrý vtip o tom, jak chytrý s hloupým hrají na hádanky.
Chytrý nabídne hloupému hru za velmi férových podmínek. Když chytrý uhodne hádanku hloupého, tak mu dá za trest pět korun, na rozdíl od toho, když hloupý neuhodne hádanku toho chytrého, tak zaplatí jen jednu korunu, protože podle chytrého to zohledňuje rozdíl jejich intelektuálních sil. A jak je to dál nejspíš znáte. Začíná hloupý a ptá se: “Je to zelený, má to jednu nohu a žije to na stromě, co je to?” Chytrý neví, dává hloupému pět korun a ptá se: “Co to teda je?” “Taky nevím”, odpovídá hloupý a podává chytrému korunu.
Trošku se to zamotalo, teď to vlastně vypadá tak, že by tu “pojistku na blbost” spíše potřeboval ten chytrý než ten hloupý, zejména proto, že je tak neuvěřitelně naivní, že si stanoví takový systém, že se v něm těžko pozná, kdo je větší hlupák.
To, že manažeři chtějí tu “pojistku na blbost”, je vlastně dobrá zpráva, protože to znamená, že si snad uvědomují, že něco dělají špatně.
Martin Vosecký
Comments