Kdysi bývalo jeho jméno často v novinách, patřil mezi zázračné podnikatele jedoucí na rostoucí internetové bublině. Firma raketově expandovala, jejich řešení používaly přední instituce na všech kontinentech. Vypadali jako učebnicová ukázka úspěšné internetové společnosti. Jenže bohužel utráceli více, než vydělávali, začali se řítit dolů a najednou bum! Zahraniční partner vzal posledních 10 milionů korun a zmizel s nimi v Latinské Americe a dodnes ho hledá Interpol.
Tomu mému chlapíkovi trvalo dva roky, než si byl jistý, že ho nezavřou, splatil dluhy a dokončil rozdělanou práci. Dříve měl dům a krásný byt v Praze, několik aut a spoustu peněz. Teď neměl nic, žil se svou milou v jejím podnájmu a na kontě mu prý jako zázrakem zbylo asi 30 tisíc, a tak koupil briliantový prstýnek a na večeři ji požádal o ruku.
Začal hledat práci, podnikat už se mu nejspíš nechtělo. V tu chvíli pochopitelně nastalo to slavné klišé, kdy se ti, co k němu dříve obdivně vzhlíželi, najednou před ním nechávali zapírat a on nevěděl pořádně kudy kam. Prý ho ale táhl pocit, že když se dokázal vysekat z těch dvou let předtím, tak zvládne i tohle.
Jenže to trvalo dlouho, tak dlouho, až nastala doba, kdy už mu jeho sebemotivace docházela a i ta láska byla utahaná z hor přenášení. Tak svolil k interview u giganta, kam by dříve ani nos nevstrčil. Jistě si musel připadat jako anděl, který jde na pohovor k Luciferovi.
Poslechli si jeho historku jednou, pak mu řekli, ať chvíli počká venku, a když ho zavolali znovu, tak jich tam bylo více a chtěli to slyšet zase. A pak šel do další kanceláře, opakoval historku dalším lidem, kteří mu naslouchali, a připadalo mu, že se všichni zbláznili. Představte si, že je nejvíce zajímala ta část, jak se vysekával z dluhů. Na to konto dostal nabídku, kterou nemohl odmítnout. Prý právě pro tu jeho zkušenost — takové štěstí, takového chlapíka tu prý už dlouho neměli.
V tuto chvíli to vypadá jako happy end. Dotyčný teď vede pobočku mamutí softwarové firmy v jedné velké zemi. A jak dnes říká, “málokdo má tak drahý trénink jako já”, koneckonců “vždyť jsem za něj dal 200 milionů korun”.
Zůstala mu dvě ponaučení, každé bratru za sto milionů. To první je: “Lidi musejí vědět, co budete dělat s výsledky jejich práce, jinak nemají šanci udělat svůj úkol tak, jak potřebujete.” A druhé ponaučení za zbylých 100 milionů? “
Jakákoliv práce, kterou za vás udělá váš podřízený, byť ne tak perfektně, jak byste ji zvládl vy, je pro společnost tisíckrát cennější, než kdybyste to udělal sám.” Jak prosté, že…
Martin Vosecký
Comments